United Islands of Prague 2013
POZVÁNKA NA ČTENÍ, ZNĚNÍ, PŘEKVAPENÍ V BRNĚ
GALERIE T 23 Brno
aneb
Čtení , znění, překvapení
Účinkují:
PS: DDT Radana Šatánková,
PS: DDT Eda Veselý,
Jirka Křička Ječmínek
Hudební doprovod a písně:
Ondra Kříž
18:00 sobota 31. ledna 2015
GALERIE T 23
Trávníky 1577/23 Brno, Černá Pole
Recenze knihy Radany Šatánkové: Domovní schůze
RADANA ŠATÁNKOVÁ: Domovní schůze, Tribun EU, Praha, 2014, 73 stran
(Básně z let 2009-2013).
Radana Šatánková (*1980), rusovlasá éterická víla, která byla pro verš stvořena a především poezii sama tvoří. Již patnáct let je domovem v Praze, hojně se podílí na literárním životě a je jednou z ústředních postav zatím nepojmenované, spontánně vyrýsované skupiny lidí různých uměn, pravidelně se v metropoli scházejících. Ale nejen Praha se vtiskává do jejího rukopisu: Radana je rodačkou z Frýdku-Místku a ve své poezii se neostýchá nám (možná i sama sobě) svůj původ důrazně připomenout.
Týká se to i její nejnovější, v pořadí už šesté, básnické sbírky Domovní schůze, kterou od minulého počinu Medúza dělí zhruba pět let, pro básnířku velmi prospěšných pět let. Na rozdíl Medúzy v Domovní schůzi její poezie dostává svéráznou, lépe rozpoznatelnou tvář. Za skladbou veršů cítím jistější úchop jazyka coby nástroje a větší uvážlivost při výběru slov i celých básní. Na druhou stranu se jí slova stávají lehčím objektem her, důvěřuje si i na exhibice jako: „… Jestli pijí páni / Jsou to kumpáni / Ale copak dámy? / Ty jsou kumdámy! …“ (báseň Gringo on the Stage) nebo vtažení cizího jazyka do hry: „Chtěla bych chodit / S básníkem dada / On na vše by mi říkal / ano ano (…)“ z básně Přání na den, který chybí kalendáři.
Ano, ano. Začali jsme hravě, ale vraťme se k Domovní schůzi obecněji. Je zřejmé, že autorka bydlení v domě s bytovým družstvem zakoušela na vlastní kůži. Časté změny adres v rámci vnitřního poutnictví městem s sebou nesly vlny vjemů, lehce třených sociálními podtóny. Domovní schůze vůbec je bez ohledu na epochu společenskou událostí svého druhu, má své vedoucí a řadové členy, bilancuje se tu, chválí a hubuje, rozdělují se úkoly do příště, ale hledají se i viníci, když někdo zašantročí třeba smeták. Je rituálním stvrzením nepřerušenosti činžákového života, jeho kalendářního rytmu. (Ne náhodou byl křest sbírky pojat jako fiktivní domovní schůze). V titulní básni, která sbírku i uzavírá, se všednodennost ukazuje skrze naskládaná okna a balkony, „několikapatrovou oponu“ s nájemníky, jejichž rysy rozostřuje „opar z nedělních obědů.“ Svět ohraničený metry čtverečními přivane útržky pavlačových dramat a rozhovorů, které se slétají z rukou Radany a cestou na papír se stávají verši. Titul vkusně dokresluje obálka knihy od Zuzany Jírové, vidíme na ní sklíčená okna v otlučené fasádě činžáku, stříkající okap s popelnicí a siluety stínů-chodců, nad nimiž tu začazenou čerň nápaditě rozsvěcuje grafika růžového prádla na šňůrách stejné barvy.
Bytová, činžáková poezie však navzdory názvu a obalu netvoří stěžejní téma. Je spíše jedním polem na širokém vějíři témat této jinak útlé knížky, která se rozevřela prostorově mezi Prahou a Frýdkem-Místkem (potažmo i Ostravou) a časově mezi dnes a kdysi (verše pocházejí z rozmezí let 2009-2013). Klíčem k poetice sbírky je sama Radana, ona je tou postavou, od které nelze dobře oddělit její dílo. Tvůrců takového druhu je nemálo: Jsou ohniskem, na které dopadají vjemy z okolí, a oni je odrážejí k nám, obrazem, tónem, slovem a … veršem. Přetékají dojmy a chtějí se podělit. Ostych musí přirozeně stranou. Jde o jistou pozvánku do soukromí, protože z díla lze zpětně vyčíst mnohé o vlastnostech autora jako skutečného člověka, jež za ním stojí.
Přijmete-li pozvánku do světa Radany Šatánkové, seznámíte se s její pamětí, vzpomínkami na dětství, lidmi jejího života, různými bydlišti, a hlavně – s jejím básnickým viděním, čili co jí stojí za verš a co má naopak za nepodstatné? Všimnete si brzy, že většina básní potřebuje být svázána s určitým místem, časem nebo postavou, autorce důvěrně známou. Například letmý záznam Vlnolam o potlachu s kamarádkou rozčesává obrazy k vlídné životnosti: „Naše přátelství / Uspořádané / Do stupnice durové / Stvrzujeme / V olivovém háji / Při nepravidelných setkáních / Nad restovanými jatýrky / Zralého Prométhea“. Antický hrdina je mimochodem aktualizován ještě v jedné básni – Za oponou. Od básnířky čekejte útržky z cest (Letní ukolébavka – z města Stari Grad), z pobytů v hospodách (Gringo on the Stage nebo Ostravo III.), vzpomínku na babičku a její všední dny (Dny v roce), návraty do rodného města i s užitím lašského nářečí (Frýdek v předjaří nebo Lašin pod Beskydami).
Všechny tyto postřehy by byly autorce k ničemu, kdyby neměla to nezbytné vnitřní oko, jímž básník nikoli vidí, ale předvídá báseň tam, kde se ještě nezrodila. O významu básnického vidění jsem se už zmínil. Můžeme tomu říkat i jinak – obraznost. Jaká je ta Radanina? Obzvláště dbá na detaily a dovede i na maličkostech rozezvučet celou báseň: „Mám slunce smotané / do teplého čaje, / když vtom přišlo / první tání: / konec bělošedé krajky, / hlava plná sněženek. // (…) Už zajíčci stříhají ušima / a Panna Marie Frýdecká, / ošlehaná / toulavým větrem, / to slyší.“ Tolik z básně Frýdek v předjaří věnované rodnému Lašsku. Objekty svého básnění zdůvěrňuje a přibližuje čtenáři na dotek. Některé její obraty bych si dal s láskou za rámeček: „zjev hodinových ručiček kata“, „dnes jsem se svlékla do obrazu jednomu malíři“, v jedné z obrazně nejsilnějších básní Připustit požár píše: „Děvka – chladné rozcuchané ráno / (s ažurami na punčochách) – / Zakašle do ticha obrazům / Svalí se na druhý bok / A listuje pamětí / Noci. (…) Světloplachý hostitel zívne / Vnitřnostem paneláku / Na pozdrav (…)“ Kdo by se tak alespoň jednou po ránu necítil? Ostravu je nejlépe oslovit „milenko s černým kašlem / a uhelnýma očima“ a na závěr ji poněžnit „… jak černé koťátko / vrníš“. Nadobyčej se jí daří přírodní lyrika, neboť právě z přírody čerpá síly jako dlouhovlasé žínky na obrazech impresionistů. Tak jednou se stane skálou s vlastním tepem (úvodní báseň Letní variace), jinde se pevně chytá čerstvě roubovaných stromů (báseň V sadu III.).
Překvapivě poskromnu zde narazíme na milostnou poezii, ačkoli právě v ní se básnířce Šatánkové daří křehce odstínovat a nerozlomit citlivou chvíli. Výrazné zástupkyně jsou básně Milostná a Milostná mantra („Opili jsme déšť / Ty / Devadesát devět nocí / Lžeš …“). Ale po této načechrané romantice si zcela nečekaně přijdou na své i vyznavači tvrdší erotiky: to báseň (Sou)ležení vtrhne ke čtenáři pornografickými obrazy, mezi kterými září zvláště skvostný novotvar: „okundí“. Ale jinak jde o výjimečné osvěžení a možná lákadlo pro dosud nerozhodné kupce.
Ještě jedna báseň se ovšem vymyká: v pořadí pátá Gringo on the Stage s podtitulem „reportáž z hospody“ usvědčuje Radaninu chuť k experimentu – k básni sešité z odposlechů hospodských řečí; ty jsou plné znepokojujících výrazů „dluhovat“, „mít na někoho žízeň“, prokládaných prostými „voly“. Jen s největším vypětím sil čtenář pochytí mezi úryvky hovorů souvislost, ale přesto ve vzduchu zůstane jakési žárlivě střežené tajemství, o kterém vědí jen štamgasti daného podniku.
Kromě něhy detailů silný podtón Radaniny poezie určuje žert a sebeironie. Působí v podloží jejího slova a ženou k nám verše vlnou vlídnou i břitkou. „Únor si mastí krajíc / mým sádlem / nemůžu zaspat / odstíny šedého bdění (…)“ (báseň Zima z cyklu ročních období). Mám dojem, že určitý sebe-úsměv neustále prosvítá za těmito a jim podobnými verši, v nichž očividně píše o sobě (básně Tenkrát, Absit!, Chvála psímu močení). Nesnaží se ani bořit mýtus o holce Z vesnice: „Nedělním vlakem / Vykrmená / Málo skladná / Zavazadlová / Panenka v náruč / Neonů – útesů“.
Jakmile se však autorka pokusí odstřihnout od sebe sama a pustí na papír chladné sdělení, v němž krev netepe a úsměv nesvítí, uvádí nás do rozpaků. Proto je rozdíl mezi podivně nezaostřeným odštěpkem Excercicie: „Po šest dní / Neotevřít / Ústa ke lhaní“ a moudrem-vzpomínkou Babičce: „V době válek / Bývaly lásky / Jiné / Takové pevnější / S nadějí, že / Přežijí“. Shrnuto: kde je ve verši zapsán kousek živé zkušenosti básnířky, tam ji čtenář bude mít raději. Naštěstí jen poskrovnu autorka nadhodí básnickou udici naprázdno, a mnoho papíru to ani nestojí, jako by autorka sama tušila, v jakém ranku leží její výpovědní síla. A ví to více než u předchozí knihy.
Doslov ke knize napsal známý interpret poezie Miroslav Kovářík. Na přídeští svým slovem o autorce přispěla další pražská básnířka Jarmila Hannah Čermáková. Ovšem doslovem ještě kniha nekončí a následuje přídavek, spíše jakási (pro)zřetelně oddělená zajímavost: Zde najdeme překlady básně Ostravo II. do laštiny zásluhou Z. V. Krulikovského alias lašského krále Zdeni Viluše I. a do slovenštiny od Gaca Novomeského, který si ještě „střihl“ tři jiné básně. Závěrečným hřebem je polský překlad – čeho jiného než Ostravy II. od Anny Kaczmarské. Nutno ještě podotknout, že knihu prokládají černobílé fotografie pořízené samotnou Radanou: výjevy z ulic, lucerny i muchomůrky, staré kolotoče, troleje nádraží v mlze, smutný pes a osamělý havran často názorně dopoví to, co slovo zamlčí.
Básnická sbírka Domovní schůze nechce budit jen úzkost ze stísněného bydlení, nenechte se mýlit. Ve městě i v sadu, teď i dávno, ve snu i bdění nese se k nám vlídnými tóny a jedno nezapře: básnířka je rozverná kočka, pro kterou poezie je stále strakatým klubkem, s nímž si bude pohrávat nám na očích a nenechá si jej nikým vytrhnout. Nabízí je vám, pojďte! Tato kočka nechce v poezii dobývat nejvyšší umělecké mety, ale je jazykově osvěžující cestou, jak se s lidmi podělit o sebe. Dost možná i jak skrze psaní lépe poznat i sebe samu.
Aleš MISAŘ, básník a redaktor
MRKNĚTE TAKÉ NA:
https://www.facebook.com/psddt.radioorel
https://www.facebook.com/radana.satankova
https://www.facebook.com/eda.vesely.9
https://www.facebook.com/photo.php?v=554632281242815&set=vb.100000881454282&type=2&theater
